Žijeme velice náročné období - temnota šílí!
Žijeme velice náročné období, kdy jsme jednou nohou tam, v Ráji, na Nové Zemi, v 5D, a druhou stále pevně uvízlí ve 3D, v matrixu striktního řádu, ovládání, strachu, pocitů viny, nutných povinností.
Chápeme již, že žijeme to, k čemu jsme kdysi vědomky či nevědomky vyslali signál, že chceme zakusit, a současně již chceme, aby se nám materializovalo něco lepšího, snazšího, příjemnějšího...
Ztrácíme trpělivost a naději, podléháme myšlenkám, jestli to není nějaká davová psychóza, v níž se transformační příznaky šíří jako psychická infekce...
Rádi bychom dávali z celého srdce a nečekali žádnou odměnu ani ocenění a uznání, ale trápí nás, když si někdo přivlastňuje výsledky naší námahy a času...
Rádi bychom sdíleli a prožívali chvíle s lidmi stejné skupiny duchovní krve, ale musíme se stýkat s těmi, kdo nás srážejí, využívají naší laskavosti, snaží se nás doběhnout...
Rádi bychom dávali zadarmo, ale když něco potřebujeme sami, musíme bez řečí vytáhnout peněženku...
Rádi bychom byli otevření a průzrační, ale když se otevřeme, dostaneme přes ústa, naše slova jsou překroucena a my zůstáváme s pocitem, že jsme byli využití...
Protože jsme upřímní, druzí se od nás odtahují, neboť je jim nepříjemné zrcadlení jejich chyb, které bez obalu vytahujeme na světlo...
Protože vidíme pod povrch věcí, druzí na nás útočí při sebeobraně, neboť mají pocit, že je ohrožujeme, a mají strach, že to, co pracně a s vypětím sil ve svém nitru skrývají, na ně prozradíme...
Jednou nohou tam, druhou tady. Přinožit se nedá, nedá se ani přenést jednu nohu k té druhé, ať se již stáhnout zpět do bezpečně známého 3D prostoru, nebo skočit rovnou do 5D, neboť bychom byli za šílence a zavřeli by nás buď do blázince nebo do vězení...
Zoufale se ptáme, jak dlouho to ještě bude trvat? Kolik čištění ještě vydržíme? A nedojdou nám síly?
Temnota šílí, ví, že svádí jeden ze svých posledních bojů. Společenský řád i vládní struktury se hroutí, rodina přestává být základem státu, planeta se globálně otepluje, hospodářství rujnuje ekonomická krize, lidé podléhají zběsilému strachu, že přijdou o práci, že se nakazí vepřovou nebo drůbeží chřipkou, že jim deset let starou pračku a vysavač přijde zabavit exekutor, že jim děti šikanují na školách bezpáteřní vrstevníci, že nedokážou uživit ani sebe, ani děti...
A ztrácejí víru, že to bude lepší, přestávají věřit, že se vůbec ještě někdy rozední... Všechny naděje jim připadají jako falešné útěchy, takové to "ale nezlob a jdi hezky spinkat, vždyť přece víš, že žádní bubáci nejsou"...
Nepotřebují boha někde venku, který neosobně řídí jejich svět. Tuší, že si za všechno mohou sami, že si sami vytvářejí svůj svět, že jim je nevytváří ten necitlivý patriarcha, jak jim tvrdili. A tím trpí, podléhají pocitům viny, protože tohle přece nechtějí!!!
Ptají se, co dělají špatně, když si zhmotňují to, o co nestojí, co je trápí. Snaží se vysílat pozitivní vibrace, ale okolí jim vrací rány. Hladí a objímají, ale druzí se odtahují. Mají strach, že se nedokáží změnit.
A temnota si radostí mne ruce.
Dokážeme se udržet na vratké světelné lávce přemosťující ony dva světy, aniž bychom se utěšovali planými sliby a zaštiťovali své svědomí předstíranou ohleduplností, ale současně jsme byli věrní sami sobě?
Konečnou odpověď si musíme dát jenom sami - a jen na sebe se můžeme v této rozbouřené době spolehnout.
(c) Ivana Muková, 2009
https://ivanamukova.estranky.cz
Komentáře
Přehled komentářů
Tato slova mi pomáhají v "boji" proti temnotě. Už jsem přestala bojovat, protože není proti čemu. Je jen láska a jednota. Když se mi něco nedaří, odevzdám to. Nespoléhám se na sebe, ale na boha. Proto si nemusím připouštět žádné starosti. Vím, že jsem jeho dítě, milované dítě a je rád, že svěřím do jeho péče. Celý život. A co na to karma? Ta se vybíjí, ale tak, že se vyskytují různé náhody, které přijímám, i když na první pohled se situace jeví špatně, pak se to nějak překroutí, změní se situace a já vidím, že výsledek je k mému prospěchu. Mistr nám říká, moudří lidé nemají žádná přání. Začala jsem se tím řídit. A hlavně se tím zbavím strachu. Důvěřuji vyšší síle a odevzdám jí všechny svoje starosti. A výsledek je takový, že já,ze své omezené pozice bych to nikdy tak nezařídila. Rozsviť světlo a kam se poděje temnota? Naším úkolem je udržovat si dobrou náladu, zbavit se strachu, odevzdat svůj život do rukou boha a hlavně potom přijmout to co zůstalo z naší karmy, která byla bohem ošetřena a zmírněna.
Když se rozsvítí světlo, temnota zmizí.
(adhenrietta.blog.cz, 20. 6. 2009 15:25)