Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vyšehrad o Štědrém večeru, aneb po stopách snů

 

Tak jsem se vypravila mezi sedmou a osmou hodinou večerní na Vyšehrad. Potřebovala jsem si trochu provětrat hlavu, a toto je na to výborné místo, místo s dotykem nadpozemských energií.

Prošla jsem branou -

... a vstoupila do snu. Komu se zdál? A kdy?

Byla jsem tam úplně sama. Nikde nikdo.

Doprovázel mě jen můj stín, stín osamělého chodce, vydávajícího se po stopách... po stopách koho?

Ještě jsem nevěděla, že se pouštím po stopách snů svých.

Zamířila jsem ke Kostelu svatého Petra a Pavla a zašla na své dvě oblíbená místa s dalekým výhledem.

Dívala jsem se na Pražský hrad za vodou... Zmrzlé kapičky mrholícího deště mě bodaly do tváří, ale já byla šťastná.

Celým srdcem jsem hladila svět... Možná smíření se ten pocit nazývá.

A všechno se mi zdálo možné.

Odjet, moje velká touha. Do Montany? Rozeběhnout se tam svobodně jako kůň po náhorní planině...

Nebo na Havaj? Někdy v roce 1993 jsme si s mou tehdejší láskou plácli, že v roce 2000 pojedeme na Havaj... Byli jsme v kině Lucerna na filmu Černá vdova. V roce 2000... a máme o deset let víc, a já tam ještě nebyla, ani s ním, ani sama. Nesplněný sen...

O necelé desetiletí dříve jsme se s klukem, s kterým jsem tenkrát chodila, chtěli vzít a emigrovat do USA... Amerika - tehdejší symbol svobody... Projedeme stopem státy od pobřeží k pobřeží. Los Angeles a kalifornské Palisády mě přitahovaly magickou silou. Další nesplněný sen...

Jé... a co Brian, kamarád z Ameriky, kterého jsem poznala na stáži ve Finsku, tak ten když za mnou jednou přijel, jen tak letmo se zmínil, že si myslel, že za ním přijedu do Ameriky, že si pronajmeme auto a projedeme státy křížem krážem... "... a ty sis místo toho pořídila miminko..." Další, další nesplněný sen... Dvakrát nesplněný...

Nebo na Nový Zéland, za Maory? Zajímal by mě jejich jazyk, jejich literatura.

Do Tasmánie? Mrknout se na tamější čertíky a vombaty. Navštívit kamarádku z netu, lightworkera z Tasmánie...

A proč ne do Finska, vždyť finsky mluvím a milovala jsem to tam...Nádherný sever, plný prostoru, kde se dají roztáhnout křídla. Dalo by se tam klidně dojet i autem.

Klidně bych uklízela, myla někde nádobí... Ale svobodně bych dýchala, bez obručí, žila s radostí a potěšením...

Psala bych... Malovala... Možná i na kytaru bych se mohla naučit hrát, a zpívat svoje písničky, anglicky i česky.

Mohla bych...

A tohle jsem ještě kdysi moc chtěla... a ještě tohle...

Zastavila jsem se ještě na místě, odkud prý skočil Šemík, když Horymírovi zachraňoval život. Říkám tomu místu "Nad vltavskou lagunou", protože Vltava se tam zvláštně stáčí a vytváří tak obrovskou vodní plochu.

Obkroužila jsem Vyšehrad a došla zpátky k Rotundě svatého Martina. Zábly mě v tenkých kotníčkových botách nohy (musím si koupit pořádnou goratexovou obuv, termokalhoty mám a lyžařskou péřovku taky. Nezapomenout na ty boty, až budou mít otevřeno!!!), a taky jsem měla hrozný hlad, protože jsem nevečeřela a celý den nejedla, abych večer viděla zlaté prasátko.

Musela jsem domů - MOHLA jsem domů, kde je teplo a jídlo...

Tak jsem prošla branou, vrátila se do tady a teď, vrátila se do svého života a do svého domova.

Viděla jsem zlaté prasátko a dostala spoustu dárků v podobě zážitků a vzpomínek.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář