Jdi na obsah Jdi na menu
 


V MUŠLI MÉHO ČASU

24. 2. 2009

V MUŠLI MÉHO ČASU

 

"Co je pravda? Pohyblivé hnízdo metafor."
F. Nietzsche

 

Kde končí realita a začíná říše snů?

Kde je hranice světal viditelného a neviditelného?

Existuje pouze čas lineární, případně cyklický?

Běží i paralelně, nebo dokonce proti svému proudu?

Nebo je časů několik?

 

Psát, nebo nepsat - to je, oč tu běží:                       

zda je to ducha důstojnější snášet                       

pocit, že jsme mohli něco stvořit,                      

či proti  moři běd  se chopit  zbraně                       

a skoncovat je vzpourou. Nepsat - žít -                       

Žít. Snad i snít? Á, v tom je právě háček!                       

Sny vždycky chuť k psaní zplodí.                        

(Parafráze  Hamletova, s  pomocí překladu E. A. Saudka)

 

Jsou  dvě hodiny  po  půlnoci. Mraky sevřely  měsíc do kleští a já  vstoupila do chrámu svých myšlenek.

Voní to tu smolou  a pryskyřicí. Katedrála s vůní jehličí, můj dávno vysněný sen. Konečně do něj smím vstupovat, opatrně a pokorně, a  setrvávat, jak dlouho chci. Nikdo mě odsud nevyhání.

Zvenčí se blíží tvary zvuků. Rádio hraje svůj noční koncert a ticho kolem občas rozvíří klavír a housle, jimž  se taky nechce spát.

Skrz zavřené okno ke mně přichází noc. Nad Emauzy je úplněk.     Uklidňující jistotu jsem pracně nalezla v nejistotě. Konečně. Mohu se usmívat z ptačí perspektivy a směle plánuji příští život za přítomnosti pouličních lamp na stropě. Zapisuji si to do bílého alba.

Pohlížím na sebe aureolou spánku. Chvěji se bolestí či steskem při vzpomínkách na život minulý. Splétám osudy nočních  hrdinů, které se nikdy nedostanou na papír. Trpně si slibuji, že od zítřka  budu vnímavější, všímavější a k sobě poctivější.    

Zkušenost je nesdělitelná. Lidé zdevalvovali slova, snad už nikdo  neví, které bylo na počátku. 

Možná má smysl jenom poezie. Snový realismus, který se vzdouvá jako oceán a přináší vůni ryb a mořských řas. Snový realismus, psaný křivkami drah letících racků a křivolakých útesů. Snový realismus, který se v soumraku chvěje jako mrholení strun.    

Zvony samoty se rozezněly napříč časem. Budík nahlas odměřuje  můj čas. Vadí mi to. Dává  najevo, že v prostoru nelze spočinout. Vše je v pohybu. V obdobích klidu jen zdánlivě vyčkáváme. Jsme stále  v pohotovosti jako stlačená pružina.

Náš čas je měřen časovým znamením. Lidé si to žádají. Bez něj by se zdálo, že neplyne. Že se jen volně vznáší.    

Já si létám v mušli svého  času, je noc a mně se nechce spát. Píšu  proto tuto knihu, která se v modrém světle zdá být křišťálově průzračná.  Je určena ke čtení mezi první a třetí hodinou  ranní, v hodině mezi  beránkem a vlkem, kdy náš rozum podřimuje a duše se probouzí.    

        Chci se stát obětní hostinou.              

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Děkuji

(Ivana Muková, 10. 4. 2009 16:55)

Děkuji Vám za krásná slova, moc si toho vážím.

Průzračná krása

(Marika, 21. 3. 2009 11:58)

Jemnost svěžího vánku, smysl bytí, žití. Vekmi výstižné, okouzlující, mluvíš mi z duše, Ivano.

Dekuji!

úžas

(cybervlk, 11. 3. 2009 22:42)

Tak tenhle článeček i snad skeptika probudí, skvělá hra se slovy, jemnost sdělení v pohybu, díky.

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA