To jsme Bůh, že si vytváříme svůj život sami?
Na Nové Zemi jsme debatovali o rouhání. Jájiny otázky mě přivedly k následujícím úvahám.
Napadá mě, že rouhání se je pýcha - že si všechno zvládnu sám, že nikoho (ani Stvořitele) nepotřebuju, že na něj kašlu, protože já vím všechno nejlíp...
Ono je vlastně jedno, jestli nás trestá Bůh, nebo jestli se trestáme sami - na určité úrovni jsme Bůh.
(Pokud pochopíme, že jsme skutečně Bůh, pak nás přestanou napadat myšlenky na to, jak druhého využít, převézt, okrást, zabít atd., takže to není o nějaké nabubřelosti, ale o pokoře před tou obrovskou mocí, jíž se nám tímto poznáním dostává.)
Rouhání Bohu není dobré, protože tím se vlastně vysmíváme tvůrčí síle a oslabujeme ji tím, ať se domníváme, že pochází od Boha, nebo od nás (tj. že si vytváříme život sami).
Já poznala, že si život až tak docela sama nevytvářím, protože jednak mi do něj v jeho průběhu vstoupily věci, o něž jsem si netroufla ani žádat, a druhak jsem poznala, že kdybych si ho svým myšlením opravdu celý vytvářela, tak jsem někde (a nezáviděníhodně!!!) úplně jinde, než jsem. Takže díky Bohu a andělům, že zakročili (a že ještě zakročovat budou :-) a nenechali mě na vytváření svého života samotnou!
PS: Anglicky je synonymum pro "rouhat se" také "proklít", "zaklít", "zatratit" - což tomu dává další rozměr...