Odpuštění není všelék!
Často slýchám, že pokud odpustíme tomu nebo těm, kdo nám v minulosti ublížili (včetně nás samých), zlepší se náš stav, naše zdraví, naše bytí. Proč je odpuštění tak důležité, že o něm hovoří snad všechny náboženské i filozofické směry? Odpuštěním ze sebe uvolňujeme hněv pramenící z příkoří, který se projevuje buď navenek (kdy si ho - mnohdy nevědomky - vybíjíme na okolí), nebo uvnitř (kde nás rozežírá a podrývá sebedůvěru).
Pokud někomu přijde, že všechno, co se mu kdy stalo, bylo spravedlivé a v naprostém pořádku, nic ho nemrzí a netrápí, pak samozřejmě nemá co odpouštět.
Odpuštění je náročné, a navíc nejde jen o jednorázovou záležitost, ale o opakovaný proces, takže až díky ODPOUŠTĚNÍ se nám podaří ODPUSTIT. Nemám na mysli opakovaná ublížení, kdy vychytralec počítá s tím, že mu bude odpuštěno a on může páchat své činy beztrestně dál, ale o jakési slupky obalené kolem problému, jež je potřeba jednu po druhé sloupat.
Měla jsem řadu klientů a čtenářů, kteří odpouštěli stále znovu a znovu, trápili se, že neumějí odpustit "správně", že jim to nejde z hloubi srdce apod., což mě přivedlo k přemýšlení, jak odpuštění v praxi vlastně funguje.
Odpustit není snadné, musíme totiž sebrat odvahu vrátit se do staré bolesti, uvědomit si, co nám dotyčný provedl a čím nás zranil. Míváme sklon naše bolesti bagatelizovat ("Jiní přece mají větší problémy!"), omlouvat viníky ("Oni přece dělali to nejlepší, čeho byli schopni!"), racionalizovat ("Asi jsem se měl na tom poučit.")
Instiktivně však většinu lidí napadne myšlenka na pomstu, na to, jak by to druhému vrátili. Zde opravdu pomůže, když zapracují na svém egu a touhy po pomstě se zbaví. Spadne z nich obrovské břemeno hněvu, které už dál nemusí s sebou vláčet. Tehdy je odpuštění skutečně zázrakem, který může vést až k uzdravení.
V komplikovanějších případech, kdy nejde jen tak "odpustit", protože by se tím pouze přiznalo, že se vlastně ani tak nic moc nestalo. Ty nastávají jako důsledek situace, kdy na nás někdo hodil svoji zodpovědnost nebo v nás vzbudil pocity viny. Tady - pokud vůbec dotyčný má sílu na myšlenku, že by se mohl pomstít - pouhé odpuštění nefunguje, nýbrž je nutné zodpovědnost, která není naše, dotyčnému vrátit a osvobodit se od ní.
Protože se mnohdy jedná o zinternalizovaný pocit, není nutné to řešit přímo s dotyčnými, ale stačí v duchu. Existují ovšem i případy, kdy je nutné změnit vnější podmínky, a tehdy je toho, kdo potíže způsobil, do problému zatáhnout.
V situacích, kdy se nám život nějak zamotal a my se kvůli tomu cítili dotčení, zranění, sklíčení, ublížení, přetížení či sžíraní pocity viny, figurovali vždycky přinejmenším dva účastníci. Tady je léčivé zodpovědnost rozdělit a nenést veškerý náklad viny jenom na svých bedrech. Až pak můžeme druhému upřímně odpustit a nebát se toho, že se nám problém bude zase opakovat, protože patrně neumíme pořádně odpustit...
(c) Ivana Muková 2012