Navrch fuj... A uvnitř huj?
Dneska se na jednom fóru debatovalo, že je důležitější, co je "uvnitř", než jestli se umí psát správně měkké i a tvrdé y; že prý to jsou zbytečné detaily. Nemyslím si to: vnější je přece odrazem vnitřního, takže podle mě o kvalitě vypovídá i vzhled.
Prý nejdůležitější je obsah, a jestli mě někdy napadlo, že duchovnímu člověku prostě až tak nezáleží na zevnějšku či na správním psaní I/Y, protože prostě v životě vidí důležitější věci a je pro něj důležitější pomáhat druhým, než si zkrášlovat vlastní hnízdo.
Ano, hodně jsem o tomto tématu přemýšlela. I pro mě bylo zprvu také důležitější "co je uvnitř", ale postupem let jsem si začala všímat toho, že když je rozpor mezi vnějším a vnitřním, necítím v tom harmonii. Pokud si můžu vybrat, dávám přednost něčemu vkusnému a krásnému.
Všechno, co je pro nás cenné, si zasluhuje naši pozornost a čas potřebný k péči. Co je cenné, zaslouží si naši úctu. A správný pravopis podle mě vypovídá o úctě a respektu k tomu, o čem píšu, jakož i ke čtenáři.
To, co já považuju za krásné a cenné, může zase někomu jinému připadat malicherné a zbytečné. To je pravda. Já dávám třeba přednost neopracovanému růženínu, který leží jen tak v dřevěné misce, než diamantu, zasazeném ve stříbře nebo zlatě, který sám o sobě má cenu jen proto, že mu ji přisoudil člověk.
Nekvalitní podstatu lze ze snobství také maskovat imidžem, což se většinou dříve či později provalí. Co je neupravené, skrývá obvykle nepořádek i uvnitř. A naopak: co je uvnitř upravené, uklizené, čisté, vyzařuje spontánně krásu a harmonii i navenek.
Vždyť přece všechno je propojené, a kdo fláká hmotu, logicky fláká i duchovno; nebo do duchovního světa uniká, aby se něčemu vyhnul, což většinou bývají vlastní problémy a strach z konfrontace s vlastním podvědomím...