Máte skutečně rádi Matku Zemi?
Poměrně často mi lidé říkají, že "se už těší domů", "že je to tady (na této planetě) moc těžké" a tak podobně.
Dneska jsem ležela na louce a cítila propojení s Matkou Zemí. Myslela jsem, že spolu máme hezký vztah, že o sobě víme, že se navštěvujeme v meditacích.
Ale v tu chvíli mi problesklo hlavou: vždyť ty taky občas kňouráš, že už to tu nemůžeš vydržet, že je to pro tebe příliš obtížné! Vlastně Zemi ráda nemáš, jinak by ti tu bylo dobře a byla bys spokojená. Máte spolu karmický dluh, proto tu musíš být!
Zvláštní, kdo to ze mne hovořil. Nenapojily se na mě nějaké zlé síly??? Proč bych neměla mít ráda Matku Zemi?
Ale pro jistotu jsem se ponořila hlouběji do sebe.
Skutečně jsem občas z pobytu zde unavená a otrávená, a nejradši bych se odebrala do vyšších sfér (konečně do páté dimenze!). Ale musím tu být, odejít nelze, jak jsem se přesvědčila.
A tak mě napadá: nakolik máte svoje dluhy s duchovní bytostí planety Země vyrovnané vy? A nakolik si dovolíte sami sobě přiznat, jestli se náhodou neobelháváte?
Já jsem se v meditaci odebrala do nitra Země, do jeskyně se zemskými krystaly. A tam jsme se pokoušely vyříkat si, co od sebe potřebujeme a jak si navzájem můžeme pomoci. Hlavně jsem se soustředila na vibrace slov Ho´oponopono:
Je mi to líto... prosím, odpusť mi... děkuji... miluji tě.
Byla to nádherná meditace a pocítila jsem takový příval lásky, který bych asi minula, kdybych byla pyšná a myslela si, že náš vztah je v pořádku.
A taky mě napadlo, že odpouštění a harmonizování všech vztahů je vlastně proces - nestačí to udělat jednou a myslet si, že je to tím vyřešeno. Je to jako cibule: oloupete silnou vrstvu, a objeví se tenčí. A pak další a další, a před jádrem je ještě taková tenká blanka...