Jdi na obsah Jdi na menu
 


DŮM LÁSKY A LŽI

29. 12. 2008

DŮM LÁSKY A LŽI

Jen jedinkrát

(Margareta a hadí oči)

Šla jsem tajně k vodě a z dřevěného můstku hovořila s rybami. Máme spolu tajnou bezeslovnou řeč.    

 

Obrazek

Vyprávěla jsem jim o svých naivních láskách, o svých nenaplněných touhách, které se nikdy nenaplní, protože bych se pak musela vzdát svých snů a zůstala by mi jenom šedá rutina beze smyslu a naděje. Aspoň tenkrát se mi to tak zdálo. Rozhodla jsem se proto, že raději nikdy nedospěju.    

Sedím tu a tiše píšu. Písmena se sama shlukují do slov a pokrývají papír. Nenutím je. Samy si vybírají své druhy.    

Nemocné dítě pláče, studený vítr mu fouká do uší. Pláče bolestí, únavou, stavem mysli, který dřív nepoznalo.    

Člun rozráží vlny, zlostně vrčí a rychle se blíží ke břehům.

Nemocné dítě na dně člunu stále pláče.    

Promeškat pravý okamžik je největší hřích. Příležitost se dostaví třeba jen jednou, jen jedinkrát.

A  pak zbydou oči pro pláč a pozdní lítost přikrývá krajinu vzpomínek, jíž bloudíme bez map.    

Nad Karlštejnem zahřmělo.

 

Ó ne, obloho, nebe, zapomnění, nepřibližujte se! Nechci radši vědět víc než vím, a nechci ani zapomenout. Nechci již ta mlhavá déja-vu, kdy se mi zdá, že žiju, co už jsem kdysi prožila.    

Skrz špinavé okno dopadají z nebe unavené sluneční paprsky na neumyté nádobí v malé tmavé kuchyňce.    

Dítě v komoře stále pláče.   

 

Je tolik vzdálená, moje láska. Stovky, tisíce kilometrů. Ať natahuju ruku jak chci, nedosáhnu na ni. Toužím ji pohladit po jejích hadích víčkách.    

Člověk si neváží dotyků. Ani možnosti dotknout se. Bere okamžiky tak, jak běží, nelze je zadržet.    

A bláhově si zapisuje do notýsku své sny a myslí si, že časem rozluští jejich tajné a tajemné poselství.

Žijeme své dny, aniž bychom znali celou pravdu.    

 

Před  spaním jsem vypila spoustu sklenic vína.  Bílé, chladivě  proplouvalo jícnem do žaludku, kde tvořilo louže a kaluže.    

Nechtělo se mi jít do  postele, ale musela jsem. Spánek již tloukl na poplach a svolával andělíčky-strážníčky snů.    

Nechtěla jsem jít spát, bála se, že už se nevzbudím, bála jsem se,  že se místo mě vzbudí  někdo jiný. Někdo, kdo byl kdysi  mnou, kdesi v jiném  světě, v jiném čase a jiném prostoru. Že ve spánku propluju černou dírou vesmíru a vzbudím se v jiném časoprostoru. Protože už nebude PROČ se vracet.

Obrazek

Sen: Scházím po skleněných schodech ve skleněném domě. Skrz všechno je vidět, všechno je průhledné. I na sobě mám průhlednou sukni, jakoby z igelitu. Chci si ji stáhnout  pod kolena, stydím se, ale nejde  to. Stydím se, a nevím za co.    

Po  probuzení jsem ještě dlouho ležela. Vzpomínala na sny, dokreslovala je, upravovala, aby byly ještě barvitější, krásnější, milejší.

Protahovala jsem si tělo, které se dotýkalo příjemně chladivých  prostěradel. A vánek, ranní vánek ovíval mou tvář.    

Cítila jsem se čistá, nevinná, osvěžená spánkem.    

 

ALE KDO VLASTNĚ JSEM?    

 

Jsem ještě ten básník, jímž jsem usínala?    

Jsem ještě žena, nebo opět dítě, či stařena už?    

Kdo jsem?    

Kde je můj tvar, moje identita, moje skutečnost?    

 

Napřímila jsem se z pozice ještě nenarozeného dítěte, z klikyháku otazníků, a vstala.    

Den už kreslil sluncem na podlahu obrazce nadějí.    

Z kuchyně voněla čerstvá káva. Margareta ji připravovala.    

Po špičkách jsem vstala, vyčistila si zuby a obličej opláchla v chladivé vodě.    

Margareta zrovna prostírala snídani na terase.    

"Po snídani ti ukážu svoje oblíbené místo," přislíbila mi.

Jsem tu hostem, okolní prostředí a místní zvyky pořádně neznám. Přišla jsem, abych našla sama sebe.   

Obrazek

         KDO JSEM?    

MOHU SI DOVOLIT ŘÍCI, ŽE JSEM SAMA SEBOU?    

 

Šly jsme úzkou ulicí plnou dřevěných domků. Městečko bylo  liduprázdné, všichni jako by se ztratili před hadím útokem.    

Náhle se dutě rozezněly zvony dřevěného kostela.    

Obloha se zatáhla a někde v dálce zahřmělo. Olověné mraky sevřely pálící slunce jako do kleští. Začne pršet, ještě než dorazíme na místo? 

Přicházíme ke skleněnému domu. Nebyla jsem vůbec překvapená, tušila jsem to.    

Skleněné dveře se před námi samy otevřely. Vešly jsme dovnitř. 

Margareta mě vedla úzkou chodbou, na jejímž konci byly dva výtahy. Naše nohy v letních střevíčkách měkce došlapovaly na zelené plyšové koberce. Minuly jsme skleněné schodiště.    

Margareta přivolala výtah. Rozsvítila se žlutá šipka směřující k zemi.

Nastoupily jsme.

Zdálo se mi, že klesáme strašně dlouho. Beze slova, mlčky. Trochu mi zaléhaly uši.    

Když se  potom rozevřely dveře výtahu, objevila se před námi chodba podobná té nahoře. Jen tam bylo o pozná­ ní chladněji a koberec byl tmavomodrý.    

"Pojď za  mnou a dívej se kolem, ale zbytečně nemluv. Není to k ničemu."    

V tichu je síla. Nač taky převlékat do slov myšlenky, když je stejně nedokáží vyjádřit?    

Skleněná chodba za rohem pokračovala. Na zdech byla velká zrcadla, holografické obrazovky. Odehrávaly se v nich sny, co se mi kdy zdály.    

Tiše jsme s Margaretou kráčely bok po boku, každá se dívala na svoji stranu, na příběhy svých snů.    

Tanec na hradním nádvoří. Zahlédla jsem ho, jak se baví v hloučku tanečnic v rozevlátých šatech. Chci jít za ním, nenápadně se ho dotknout, když mám tu možnost.    

Sklo se přede mnou samo rozestoupilo. Ale vždyť mám tak obyčejnou sukni, letní sukni pro všední den. Podívám se na své nohy. Jsou skryty pod širokou krinolínou.    

Vtančila jsem na nádvoří. Někdo mě chytá za ruku a otáčí kolem osy. Nechávám se vést.    

Kde je on? Napínám oči, zaostřuju.    

Zastavil a baví se s nějakou blondýnou. Je ke mně zády. Blížím se k němu, pomalu a tiše, skoro jako vrah.    

Když už je mi téměř na  dosah, prudce se otočí. Má tvář ohyzdného  zvířete, tvář medvědí a vlčí. Vdýchl mi do obličeje svůj plesnivý dech a natahuje po mně bradavičnaté pařáty s chybějícími články prstů.    

Utíkám ven a bojím se, že mi selžou nohy.    

 

"Strašně jsem se vyděsila," říkám šeptem Margaretě.    

"Pst, já vím," dává si ukazováček před rty.    

Kráčíme dál chladivou chodbou s tmavě modrým kobercem.    

 

Kde může být? Kam se mi zase ztratil?    

Myslela jsem na náš včerejší večírek s bílým vínem.    

 

V pustinách na vyprahlém písku se tyčí obrovský kámen. Zamířila jsem k němu, chtěla si odpočinout po daleké cestě.    

Usedám na  něj. Je měkký jako houba, bořím se do něj, propadám. Není čeho se zachytit. Ztrácím rovnováhu, padám na záda. Hlava  se mi bezmocně zvrátila a já, neschopna pohybu ani obrany, ochromeně přihlížím, jak mi do úst vlézají malí zelení hádci s pichlavýma očima.
 

Obrazek

Jako mávnutím proutku jsem se ocitla zpátky v chodbě. Z koutku úst mi vytékají sliny. Margareta mi mlčky podává bílý šátek, který  zvláštně voní sny. Vděčně si ho beru a otírám si do něj tvář.    

Tamhle je! Vidím ho, jak se v dálce prochází mezi stromy v aleji, mezi jabloněmi.    

Chci se za ním rozeběhnout jako voda vypuštěná ze stavidel, plná  touhy a očekávání, nohy mi však přešlapují na místě, ať se snažím, jak chci.    

Po chvíli už mizí za obzorem.    

Co když ho víckrát nenajdu? Co když promeškávám pravou chvíli?

Chci na  něj aspoň zavolat, ať na mě počká. Hrdlo mám však němé, nedokážu ze sebe vydat ani hlásek. Ať se snažím, jak chci.    

Margareta do mě zleva strká a ukazuje na svoji obrazovku: "Hele, tamhle je!"    

Přicházím k němu a šťastně se usmívám, ukonejšená, že jsem s  ním. Jsem tvoje Alenka v říši divů, chci pro tebe tančit v sukýnce nad kolena a v bílých podkolenkách.    

Chladně si mě změří. Říká, že mě opouští, že už si dávno nemáme co dát.    

Cítím  palčivé  zklamání. Ale  nepláču. Převlékám svou panenku z dětství za šaška a odcházím středem jako vítěz.    

Zpět na chodbu.    

 

Bedřich Smetana stojí na molu nad Vltavou a zve mě dál. S díky odmítám a spěchám chodbou skleněného labyrintu dál. Za ním.    

 

Jsem s ním ve velkém prostorném bytě na Vinohradech. Hrozně na mě žárlí a nechce mě pustit ven. Mám z něj strach, vězní mě, dokonce mě uhodil. Nemohu mu utéct, je jako zběsilý Minotaurus.    

Někdo zvoní u dveří. Jdu otevřít, on se skrývá, jako by tu ani nebyl doma.    

Přichází  starý  pán  z  útulku  pro  opuštěná  zvířata a nabízí mi hnědého vypelichaného psa. Skláním se k němu a hladím ho po čumáku:

"Tak se zase vidíme, viď?"    

Pes je  rád, poznal mě, vrtí ocasem. Ale  nemohu si ho nechat. Co by tomu řekl on?

Odešli a já za nimi zavřela dveře.    

Neutekla  jsem, zůstala ve vlastní pasti, upletené vlastním osudem vlastních myšlenek.    

 

Když jsem se otočila, pohlédla jsem do tváře Margaretě. Byla  jsem zpátky  na chodbě.  Strach byl  pryč. Zůstala jen nezměrná touha zase ho vidět.    

 

Jsme na  koncertě vážné hudby, všude plno lidí. Hrají Beethovenovy sonáty pro housle a klavír.

Sedí až vzadu, někde za mnou. Vím to, ani se nemusím ohlížet.

Při  Osmé sonátě G dur jsem se šla na chvíli projít. Znala jsem ji zpaměti, chtěla ji vychutnat v myšlenkách, mezi mechem a borůvčím pod  smrkovými větvemi. V katedrále s vůní jehličí.

Před koncem jsem se však chtěla určitě vrátit, aby mi neutekl, neodešel s jinou. Místo toho jsem nekonečně dlouho bloudila rodným městem, Prahou, kterou tak dobře znám. A marně hledala cestu zpátky, za ním, za hudbou jeho lásky.    

 

Plakala jsem, že ho nemohu  najít, že už ho nikdy nenajdu. Že jsem promeškala pravou chvíli, jednu jedinou, která se nemůže nikdy opakovat. Dar z  nebes přichází jen jednou, jen jedinkrát.    

Plakala jsem. Margareta mě vzala do náručí a utěšovala. Hladila po zádech, dýchala do vlasů.    

Pak mě kousek od sebe odtáhla, chtěla mi něco říct.    

Měla jeho tvář. Říkala zrovna: "... a pak tě navíc taky miluju. Celý život ti však budu lhát, abych ti zbytečně neubližoval."    

 

Obrazek

Bude mi lhát, že mě miluje?    

Bude mi lhát, že mě nemiluje?    

Takový tedy je. Jistý v nejistotě, nejistý v jistotě. Nevím. Ani on neví. Žiju dál své dny, aniž bych znala pravdu. Vím jen, jaký je. Možná. Nejistý. Jako láska mezi mužem a ženou. Jako lež.    

 

Vracím se do bílého člunu, který se vznáší na vlnách Baltského moře.    

Sedím v něm a tiše píšu. Zvuk tužky klouzající po papíru mě děsí víc než step psacího stroje. Písmena se shlukují do slov a pokrývají papír. Nenutím je. Samy si vyhledávají své druhy.    

 

"Metamorfózy: všechno se stává něčím jiným."    

Psát, anebo nepsat? To přece není, o co běží...    

 

Jsou dvě hodiny po půlnoci, čas přeskočil přes nečas. Můj vnitřní čas není měřen časovým znamením. Jen se volně vznáší, zavěšen kdesi v nekonečném prostoru jako katedrála na blankytné obloze.    

 

Dokdy si budu odpovídat otázkami?     

 

Člun se vzpíná  na vlnách. Stále jen skalnaté břehy, málo členité, nevhodné k přistání, ke spočinutí, k odpočinku. Kde je měkký písek pláže bílých dnů, ty měkké dotyky?    

Člun se dál vypíná na vlnách, rozráží je. S hrdě vypnutou hrudí veze  na dně svých útrob plačící dítě a staršího muže, jehož tvrdá a mozolnatá ruka pevně svírá kormidlo, aby udržela kurs na rozbouřených vlnách.    

Míjíme se.    

Nemocné dítě na dně člunu stále pláče, dítě vzpomínek stále pláče.    

 

Obrazek

Bosé nohy se dotýkají země. Rukou od hlíny, od prstě, si pročesávám vlasy. Svědčí jim to, dělá dobře.    

Sluníčko nesměle dopadá skrz větve smrků na mech a borůvčí, jako by se stydělo. Nechce asi vyrušovat.    

Chladivý vánek  od mořského zálivu  mě hladí po  nahých pažích.  Loďka spí v rákosí, mohu ji spatřit z dřevěného můstku. Východní vítr  lehce čeří hladinu, až vypadá jako notový papír.    

 

Jsem drobný, nenápadně zbarvený ptáček, který lehce dosedá na životy druhých. Otočí hlavičkou, zatřepe ocáskem a zase odlétá.    

Jsem metafora vlastního života, svých vlastních prožitků.    

Brousím  krajinami snů jako dobrácký lovec, který si zapomněl zbraně. Nelovím, nezavírám do klece, ani nelámu tlapky v železných pastích.

Nechávám žít. Nehodlám uchovávat, konzervovat. Chci nechat   proplouvat, prolínat, měnit se, metamorfovat. Každému co náleží.    

 

Kde jsi?    

Vdechni život všem  umírajícím listům kolem, všem větvím, které  klopí zraky suchem. Ach milovaný, ty dokážeš svou všeobjímající láskou vše.    

Naše první noc, naše poslední, jediná, strávená ve stejném domě. Usínající světlo tmavne, temní, píše básně na záclony mého pokoje. Den se začíná zvolna zhmotňovat v neprůhlednou tmu.    

 

Setkávali jsme se na různých místech, v různých městech Evropy. Polonáhodná setkání, náhodné úsměvy, hlasitý smích. Beze slov.    

Slov netřeba. Stačí pohled, pohyb, vzkaz tvého dechu.    

Byla jsem zády.    

 

A pak náhle káva dopitá, sklenice od vína prázdná. V uších mi zní tmavá hudba.    

Jsem vodní pták, albatros, co po dlouhém letu odpočívá na ráhnech trojstěžníků s bílými plachtami.    

Jsem ryba, která za teplých letních podvečerů zpívá svoji píseň, píšíc ji na zčeřenou vodní hladinu jako na hedvábný notový papír.    

Jsem tuleň, který umírá v rozlité ropě.    

Ó světe, kam se ženeš, co tě láká, jaké hodnoty vyznáváš? Kolik  nevinně mrtvých bude ještě lemovat tvé honosné cesty za rozkvetlou slavobránou?    

Co  bude za  ní, co  nás čeká? Vyprahlá poušť vypálená sluncem,  rozmočená ponurá krajina plná bažin a vřesovišť? Krajina po bitvě,  uplakané stromy. Umírající kůň ztěžka dýchá, chtěl by pít. Muži v bílých  košilích pějí táhlou píseň. Je pozdě přemýšlet, proč se to stalo. Nic už se nezmění. Vítězem je nejpodlejší, a hrdinou, kdo o to nestál.    

 

Jsem ryba, která zpívá svoji píseň, píšíc ji na zčeřenou hladinu jako na notový papír. Chtěla bych být.    

Jsem metafora svého vlastního života.    

Chtěla bych být.    

 

Obrazek

Ach milovaný, kde je naše první noc strávená ve stejném domě? Spí  někde na bludných balvanech paměti. Bloudím  bez map, bez  kompasů. Neznám svět, mé mapy stárnou každým okamžikem.    

Ach milovaný, vdechni svou všeobjímající láskou život mému životu! Vzbuď ho z bezesného spánku, ať se dál netrápí. Vzbuď mě, která se jako tuleň topí v rozlité ropě beznaděje.     

Ukaž mi cestu rozkvetlými loukami a prosluněnými pasekami, dýchajícími mechem a  smrkovými větvemi.

Ukaž mi cestu ven ze skleněného labyrintu plného zrcadel do katedrály s vůní jehličí a mořského vzduchu.    

 

Jsem drobný, nenápadně zbarvený ptáček, který dosedl na tvůj  život.

Jsem  ryba, která zpívá svoji píseň, metaforu vlastního života. 

Jsem.    

Ještě jsem.    

Dítě vzpomínek stále pláče.    

 

Vrátila jsem se do města.   

Vím, že  je někde tady, šmejdí jako had  po všech koutech, aby se  v nestřeženém okamžiku vymrštil a uštkl mě. Klouže ulicemi jako Minotaurus chodbami labyrintu. Mám z něj strach.

 

Tak přesně o tomhle jsem snila. Že nastoupím do autobusu, kde  bude sedět on. Ale za okny vždycky jen sníh a mráz. Přelom listopadu a prosince,  nebo snad opelichaný říjen?    

 

Už mi začínají halucinace. Nebo jsou to vzpomínky na to, co je mi souzeno jednou prožít? Vidím to, po čem by mě ani nenapadlo toužit. Jinde. Místo je důležité. Čas se mění, není, v peřejích se pění. Místo  vyznačené na mapě mého života.    

Já jsem já a současně i někdo jiný. V nekonečném prostoru se všichni prolínáme.  

 

Had se plazí po své noře. Slyším kluzké klouzání jeho hladkého těla po podlaze. Dneska je hodný. Nevylejzá, nepřepadá. Skoro ho mám ráda. Dneska.    

Ale co zítra? Bude však nějaké zítra? Neskočí čas rovnou do pozítří? Nevím. Tudíž jsem klidná a zvolna žiju své dny, jak za sebou přicházejí. 

 

Odvážila jsem se až k jeho dveřím, abych si přečetla jeho jméno. Je  překrásné. Vzrušuje mě, uvádí do extáze. Skoro bych až plakala.

Setkání s mým snem, o které jsem vůbec nestála. Nevyžádané setkání. Skutečný je tak jiný než můj milovaný Přelud.    

Hade, vrať se! Chci se tě bát. Chci před těbou utíkat. Chci ti náhodně křížit cestu, nadbíhat ti, dolejzat za tebou. Vrať se mi! 

Stejně už znám tvoje jméno. Taková hloupá alegorie! Jako tenhle příběh.    

 

V této uvolněné realitě se pohybuji jako ryba ve vodě. Proplouvám rákosím, vyhýbám se ostrým zubům žraloků a štik.    

Před koncem se vždycky zableskne a roj meteorů rozletí se půlnoční oblohou. Pod vodou nehřmí.    

 

Zdálo se mi, že se celá obloha rozpustila a zalévá mě svými paprsky. Nezpívám si nahlas, abych se nezalkla, neudusila.    

Zlaté a stříbrné proudy mi proudí mezi prsty, v uších mi zní ta hloupá melodie z finského rozhlasu. Jak naivní! Chce se mi smát.          

 

"Tu dívku jsem měl tolik rád           

Tebe však občas ještě víc           

Ale hraj ji pro mě ještě chvíli snad..."    

 

Jak hloupá  melodie, naivní poselství, ještě hloupější alegorie.     Přála bych si sedět v zahradě u bílého domu, v proutěném křesle u stolu s  vyšívaným ubrusem, v ruce knížku a dívat se na alej plnou platanů a dubů.    

Kolotoč nabírá na rychlosti. Do vrabců jako když střelí.    

Sny realitě neuniknu. Ani se jí neubráním životem.    

 

A co teprve ta metafora "je  srpen a já jsem obilí." Už se nevlním ve větru. Jsem spoutaná, zbitá deštěm. Ženci nepřišli.    

Po letním vlání a vlahých podvečerech, kdy se ve mně milovali všichni milenci světa, zbyla jen vzpomínka.    

 

Had se zubatě plazí mezi vyhřátými kameny. Netuší, že houf ptáků se silnými zobáky z něj nemá vůbec žádný strach. Klidně ho překlofnou v půli, vyzobou oči a spolykají.    

 

Mám z něj strach, mám o něj strach. Lásko  obávaná! Ploužím se mezi poli a hledám tě.    

Hade, vrať se! Chci se  tě bát. Lásko stokrát prokletá, znám i tvoje jméno, jen stále nevím, kdo jsi.    

A kde se dnes večer touláš, bláhový? Čekám tě v kavárně naproti chrámu, však ty víš.    

 

Hadí oči mě probodávají skrz naskrz. Nebráním se jim, neubránila bych se.    

Snažím se skrývat v rákosí, v zeleni mořských řas. Pod průsvitnou střechou medůz, kde nehřmí.    

Co mi píše moře na  lasturu škeble? Poselství mého snu, které mi není určeno?    

 

Smrt, jež zahubila  moji svobodu i můj klid, má oči dokořán. Umírají a já jim nedokážu pomoci. Houpu  se v houpačce nejistot jistoty. Hledám si těžiště, skryté ve vyprahlé zemi. Rezavé dráty se odírají, sněží rez. Zrzavý popílek útěchy. Posledního pomazání.    

 

Moje svoboda a můj klid mají hrob uvnitř mé nepoučitelné duše. Stojím na kůru a pěju jim, hraju na šalmaj. Píseň labutí. Zemřít bez pohnutí?    

Každé ráno jim nosím čerstvé květiny v celofánu  průhledném jako vláčná těla medůz.    

 

Moře se na mě už z dálky usmívá a šťastně rozlévá své vlny po  okolí. Olizují písečné pláže, skalnaté břehy, málo členité. Pobřeží jistoty a moře nejistot.    

Snažím se udržet kurs na rozbouřených vlnách a nevidět rozevřené tlamy žraloků pode mnou. Bílý člun se řítí vpřed, vypíná se na vlnách.    

 

Had mě líbal svým rozeklaným jazykem. Svírala jsem v žhavé ruce úd jeho štíhlého těla a tváře mi hořely.    

Rozkoš projela mým tělem  jako čerstvě nabroušená břitva. Prožila jsem s ním  největší rozkoš svého života. Ve snu před usnutím.    

 

Z těch racků jde vážně strach. Krouží mi zběsile nad hlavou a já čekám, kdy se snesou a vyzobou mi oči.    

Hlasitě křičí, budí mě z horečných snů.    

Po probuzení zůstávám čistá, vždyť se mi to jenom zdálo. Jen racci za oknem se mi hlasitě chechtají.    

 

Šel po ulici. Nádherně se vlnil v bocích, upjatých v bleděmodrých džínách. V rozhalence bílé košile se černil kožíšek, hřejivý zábal srdce.

Tak o tomhle jsem přesně snila. Že půjde proti mně ulicí a bude se na mě pozorně dívat. Půvab nálezů bez hledání.    

A já v rozevláté sukni budu předstírat, že ho nevidím, ale v  duchu pro něj budu tančit jako Alenka v říši divů. A v skrytu duše budu doufat, že se otočí a půjde za mnou.    

 

Hade, přijď dnes večer ke mně, podpliž se pod zamčenými dveřmi mé ložnice a proplouvej mezi mými rozpálenými stehny. Chci se nechat hladit tvým kluzkým tělem. Před spaním.    

 

Jasně modré klenuté nebe je propíchané hvězdami. Jako by se  obloha roztrhla a vysypala diamanty. Krásný předpůlnoční večer. Čas na kávu v bílém křesílku na terase. Hrníček s podšálkem v opálené ruce.    

Nesedím tu sama, můj věrný Přelud je tu se mnou. Pevnost jistoty  v písku nejistot  - nedokážu se  ho zbavit. Je můj, mnou vytvořený a k nesnesení milovaný. Moje všechno. Má naděje i moje záhuba.    

Vodím si ho všude s sebou. Pronásleduje mě i proti mé vůli. Už se ho nezbavím, je můj. Nejen ve snu.    

 

Nevyžádané  setkání. Proč právě já? Někdy se mi chce brečet i mezi lidmi.    

Když je mi nejhůř, vynáším před dům do deště svoje knihy a buduju z nich hranici. Až se déšť vypláče, shoří s nimi i má zbytečná sžíravá touha.    

Marné volání! Déšť má prázdniny a oheň v mém srdci plápolá dál.    

 

Obrazek

Až se úplně setmí a já osamím, budu ti zase psát hloupé básně, které nikdy nabudeš číst. O hadech.    

Můj milovaný,  obávaný přelude, prozraď  mi aspoň svoje pravé jméno!    

 

Jsem tvůj osud, který se ti vyhýbá. Určený svou neurčeností. Ale tvůj, tvůj, tvůj. Jako volání deště.    

A společné cesty beze slov autobusem kolem benzínové pumpy se rozplynou jako namodralý dým z vykouřených cigaret.   

Na záložce v rozečtené knize mám napsáno několik veršů, co mě kdysi napadly a do mého života se tenkrát nehodily. Na rubu tvé  fotografie. Přítomná chvíle, tekutý okamžik okamžitě proudí do  budoucnosti, kde se slévá s minulostí v úžasnou sonátu.    

Nad hlavou bílým šátkem zatočím.    

Do stejné řeky dvakrát nevkročím.    

 

A tak se dál aspoň cvičím v psaní veršů. Které nikdy nebudeš číst.    

 

Žlutá jablka  zezelenala závistí. Usmál se na mě svýma tmavýma očima, stál zrovna pod tou jabloní.    

Žlutá jablka opět odzelenala zadostiučiněním. Jen jsem si to vymyslela.    

A navíc Přelud stejně dělá to, co chci já. Byť o tom nevím, jen to matně tuším někde vzadu v mozku.    

Pokud se mi to zrovna nevymkne z rukou.    

 

Nedělní ticho jako v bělostném chrámu. Nic mě nebudilo, spala jsem dlouho. S láskou. Snila o lásce. A pak se rozkošnicky protahovala, dosnívala své sny, aby byly barevnější a průzračnější. Těšila se na ranní kávu, nové pocity.    

 

A pak mi prudce jako blesk sevřela srdce sněrovačka stesku, lítosti  a smutku. Vždyť já hada dneska nespatřím! Svléká kůži, chce být sám. Ztrácí kousek sebe, nechce k tomu svědky. Ráda bych tu kůži měla, ale stydím se mu o ni říct.    

 

Musela jsem jít něco zařídit. Povinné nedělní návštěvy. Netrpělivá jsem naslouchala, už už jsem chtěla utíkat, zvědavá, jestli budou  před mými dveřmi hadí stopy v písku. Jestli tam zůstane trocha hadího slizu k mému potěšení, mé jediné naději.    

Měl by život bez hadů vůbec smysl?   

 

Nezjistila jsem, jestli byl had u mě na návštěvě. Dům byl prázdný, jmenovka ze dveří zmizela.    

A stromy za okny byly zelené. Uplakaný říjen se rozesmál.   

 

Had mě nechce. Trpím. Nedokážu mu nic říct, neposlouchá mě. Zítra odjíždím. Třeba to pomůže, třeba mě to zachrání.   

 

 Přijela jsem do úplně cizího města, úplně sama. Helsinky, Barcelona, nebo Paříž? Nádraží plné lidí, podzimní podvečerní skomírající  slunce. Můj expres přijel na čas, ale nikdo mě nečekal.    

Pár stanic neznámou  tramvají, neznámými ulicemi osvětlenými barevnými neóny.    

 

Druhý den ráno. Kráčím k hranatému štíhlému kostelu, tyčí se nad  městem. Vcházím dovnitř. Stěny bílé, dřevěné lavice. Šest svící před  oltářem. Vůně kadidla, chladivý vánek objímá mé tělo. Vedle oltáře beránek.     

Kostel je zcela prázdný, dutý. Oslňuje mě svou krásou. Jsem tu sama, jen po stranách jsou čerstvě nařezané květiny. Miluji květiny. A denní světlo.    

 

Zprvu nevím, co se se mnou děje. A pak si uvědomím, že někdo začal hrát na varhany, tiše jako dopadající listí.    

Dívám se beránkovi do očí, poznávám tajemství víry. Poznávám  všechna tajemství. Cizí kostely je tak rády vyzrazují.    

Varhany hrají Sibeliovu melodii. Jsou tři hodiny odpoledne. Čas letí,  současně stoje. V přítomné chvíli jsem jediným posluchačem.    

Za oltářem je malá místnost, kam odchází drobná dívka o berlích. Varhany zmlkly. Z očí beránka na mě pomrkává had. Znám všechna tajemství. I víry. Věřím, že mě had miluje. Neopustím ho.    

 

"I will never let you down!" křičím ze spaní.    

Tak mu to nezapomeň hned říct, nabádá tichý hlas, který mě doprovodil z kostela.    

Okna místnosti mají malovaná skla. Dopadá jimi ranní slunce a zaplňuje podlahu červeno-modrým světlem.    

 

Vrátila jsem se zpátky domů. Už to vím, věřím, ničeho se nebojím. Ani vyznání lásky. Půjdu klidně za ním.    

 

Tak bláhový a prostý. Nádherný jak nenalíčená dívka v letních šatech, s rozpuštěnými vlasy a modře podmalovanýma očima. A můj! A můj! Láska v mužském rodě.    

 

Ten kluk tím autobusem jezdil snad schválně, jen aby mě dráždil.  Ta síla, ta podoba! Zalykala jsem se. Štěstím, steskem, vztekem. Kdo ví. Nevím.    

Jen racci křičeli a plachtili mořským vzduchem. Houpali se na vlnách.     Ten kluk v bleděmodrých džínách a bílé rozhalené košili právě nastupoval do autobusu. Šla jsem raději pěšky. Stejně ho jednou potkám, není kam spěchat. Není ale ani kam před ním utéct.

 

Svému Přeludu se vyhýbám kudy můžu. Netoužím opět po nevyžádaném setkání. Proč právě já bych měla brečet mezi tolika lidmi, cestujícími autobusem kolem benzínové pumpy?    

Slzy jsem však už všechny vyplakala. A kostel znám.    

Ne, já nemám strach z vyznání. Nemám strach ze zázraků. Země pod nohama se chvěje blížícím se zemětřesením. Vše se v žáru zhroutí zpět do žhavého lůna, ve zlomku sekundy. Bílý dům lásky a lži se zhroutí zpátky do svého nitra.    

 

Ne, já nemám strach. Očekávám to hrdě, vím, že se to musí stát. Znám  všechna tajemství. Kráčím se vzpřímenou hlavou, rozevlátou sukni roztančenou kolem lýtek.    

Jde proti mně v bleděmodrých džínách. Přelud, tolik obávaný a vytoužený. Očekávaný. Kráčím mu vstříc, důstojně a  se vztyčenou hlavou.

 

(Ze sbírky fantazijních próz RYBÍ PÍSEŇ.)               

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář